A proto skáču

Nechci svoje nadšení z téhle knihy vyjadřovat sprostým komentářem a obdivným hvízdnutím, i když by to asi nejlíp vystihlo, co cítím. Opravdu. Než začnete číst dál, vzpomeňte si, co všechno víte o autistech. Vsadím se, že toho moc nebude, co?! Fajn, nevadí, tak k tomu přidejte postřehy z filmu Rain Man. Lepší? Výborně. A teď se vám pokusím všechny domněnky zbořit.

Ještě nedávno jsem na tom se znalostí autismu byla stejně jako vy. Věřila jsem zažitým pověrám a neměla nejmenší důvod si tom zjišťovat cokoli dalšího. Pak jsem si začala přivydělávat jako chůva a starám se o malého autistu. Co teď? Jeho rodiče jsou naštěstí odbornou literaturou vydatně zásobení a já se můžu vzdělávat. Začala jsem knihou A proto skáču, kterou napsal Japonec Naoki Higašida ve svých třinácti letech. Je jen o tři roky starší než já, dnes je to mladý dospělý muž (aspoň podle českých zákonů, kdy je člověk plnoletý v jeho domovině netuším) a kromě vlasti a pohlaví se ode mě liší ještě jednou věcí: je autista. Ve zmíněné publikaci odpovídá na otázky, které „normální“ lidi kladou a vysvětluje zažitá „fakta“.

Taky vám přijde zvláštní, že autista napsal knihu? Běžně se o nich říká, že jim jde matika… Prozradím, že Higašida „psal“ pomocí speciální znakové tabulky a jeho pomocník všechno přepisoval do běžně používaných znaků. Dovedete si představit, jak dlouho muselo trvat, než spolu napsali třeba jen jednu stránku? Já prostě nevycházím z údivu. Vážně chlapík, který si zaslouží obdiv.

O pár stránek dál, ještě v předmluvě, jsem o něm zjistila, že je mimo jiné bloger, píšící o životě ve „svém“ světě, který se často objevuje v časopisech (ani jeden z nich neznám). Jeho snem je stát se spisovatelem, ale já musím souhlasit s autorem předmluvy: Higašida už dávno spisovatelem je a dokazuje to mikropovídkami zařazenými v knize. Tedy – mikropovídkami… Znalci literatury se teď se mnou začnou hádat (pokud knihu četli), většina z nich by se spíš dala označit za bajky. Nicméně za poslední kapitolou o autismu jsem našla povídku (ano, opravdovou povídku) s prvky nadpřirozena, možná bych o ní mohla skoro beztrestně mluvit jako o urbanfantasy, jenomže to už mi připadá přece jen trochu moc nadnesené. Tenhle příběh, s názvem Jsem u vás, působí, jako by do knihy tak úplně nepatřil. Je sám, odstrčený a upozaděný v samém závěru publikace, těsně před doslovem.  Kdo si přečetl všechny Higašidovy odpovědi, dokáže rozšifrovat symboliku děje i zařazení v knize. Samozřejmě, nemůžu mít jistotu, že jsem si všechny indicie vyložila správně, jen mi občas přišlo, že v jednání hlavního hrdiny vidím vzorce chování, které autor předtím popsal.  To čtenáře zasáhne snad nejvíc z celého čtení.

Musí vám být jasné, že jsem z knihy naprosto nadšená. Klidně budu tvrdit, že je to jedna z nejlepších, co jsem kdy četla. Má vše, co ji předurčilo stát se bestsellerem: je čtivá s krátkými kapitolami, autor nezabíhá do zbytečných detailů a přitom řekne vše podstatné, nebojí se mluvit otevřeně, nazývat věci pravými jmény… Ale dost! Číst si o knize článek je k ničemu. Radši si ji sežeňte a přečtěte sami.