Nové pohádky pro unavené rodiče

Zvláštní: kdykoli vyrazím do knihovny, udělám si seznam knih, které si odsud chci odnést. Pak se podívám do právě vrácených knih, do novinek a samozřejmě do regálů, kolem kterých procházím a nakonec si odnesu něco úplně jiného, než pro co jsem si umínila, že jdu. Pak si to vyčítám, půjčené knihy se snažím přečíst co nejdřív, abych je mohla vrátit a půjčit si (teď už opravdu) ty, které jsem původně chtěla a jak to dopadne, nemusím asi dál popisovat. Teď naposledy se do koloběhu zapojil Michal Viewegh a jeho Nové pohádky pro unavené rodiče.

S tímhle autorem mám poměrně složitý vztah. Nepatří k těm, které bych aktivně vyhledávala, zvěsti o nových knihách se na mě hrnou snad ze všech stran, takže se před nimi schovávám, jak to jen jde, ale na druhou stranu to neznamená, že bych po něm občas pro zpestření mého knižního jídelníčku nesáhla. Za léta téhle praxe jsme si ověřila, že je neuvěřitelně čtivý a jedna jeho kniha se pohodlně dá zvládnout za odpoledne, pokud si člověk chce odpočinout a nechat se bavit. Tedy aspoň většinou, s Pohádkami jsem měla problém. I když to možná bylo tím, že jsem tentokrát v knihovně postupovala způsobem: potřebuju něco do autobusu – tohle má sotva sto stran – ještě se mi vejde do tašky – přihodím to na komínek, přes který skoro nevidím – spěchám k výpůjčnímu pultíku – běžím z knihovny a na přečtení anotace jsem se vykašlala.

Předně to vůbec nejsou pohádky, ale spíš příběh ze života a navíc pěkně depresivní. Jedna babička má Alzheimera, druhá se má zanedlouho vrátit z kriminálu, takže se život rodince, kde otec je hercem (že úspěšným, jak se píše v anotaci, bych radši nezmiňovala) a matka lékárnice těsně před zhroucením, obrátí vzhůru nohama. Do toho je potřeba připočítat běžné každodenní záležitosti, jako jsou neustálé hádky dvou dospívajících dcer a hlavní protagonisté stojí před rozvodovou situací, nebo přinejmenším pořádnou výměnou názorů.

Většinou mi Viewegh přijde čtivý, teď jsem knihu po pár stránkách odložila. Vadilo mi neustálé opakování několika málo oblíbených slovních spojení. Sice chápu, že nějaká má, ale měl si jich být vědom a snažit se vyvarovat jejich nadpoužívání. Zvlášť v příběhu tak malého rozsahu, že si čtenář pamatuje první větu ještě v okamžiku, kdy knihu odkládá mezi přečtené.

Toho by se dalo docílit malou lstí, které by si ve výsledku člověk vlastně ani nevšiml, přitom by se děj natáhl, jak se sluší a patří a některé drobnosti by zanikly pod kvanty nových situací. Proč autor utíkal od nakousnutého problému a usekl kapitolu vždy v tom nejlepším? To mi vážně chtěl předestřít novou látku k zamyšlení? Jestli ano, nezvolil pro to nejlepší způsob: měla jsem v ději zmatek, přestala jsem se orientovat, jak to bylo a zbytečně dlouho trvalo, než jsem si zas vypěstovala ztracenou pozornost. Přitom by stačilo, kdyby rozehranou partii dohrál do zdárného konce, kdy by motiv mohl dovést ad absurdum, nebo ukázat rodinku v jiném světle.

Myslím, že jsem s Vieweghem letos už koketovala až dost a nastal čas si od sebe zase trochu odpočinout. Nevylučuju, že po něm někdy v budoucnu nesáhnu, ale vážně pochybuju, že bych ještě zkoušela Pohádky.